Bradavice - rozřazování - Zmijozel

... Už je to za mnou..., ten den, který rozhodl o mé blízké budoucnosti a já jsem šťastná. ...

Začnu pěkně od začátku. Ráno, hned jak jsem vstala, jsem běžela do Kotle. Bylo tam spousta lidí a obrovský zmatek. Jen jsem se rozhlédla a uviděla Katie, tak jsem se za ní vydala. Chtěla jsem pomoct s výběrem nějakého pěkného oblečení na rozřazování, ale bohužel, prý musím mít uniformu. Vzala jsem si tedy něco na sebe a později se ve vlaku převlékla do uniformy. (Ještě před odjezdem jsem zastihla Katie Nolin, která mi prodala troje krásné šaty.)

Ve vlaku jsem seděla sama... Ani nevím jestli jsem byla ráda nebo ne, každopádně jsem byla sama. Později, skoro na konci cesty si ke mně přisedla ještě nějaká holka, která mi následně popřála štěstí. ...

Po výstupu z vlaku jsme se odebrali na molo, kde na nás čekaly malé lodičky. Těmi jsme se pomalu blížili k hradu a na mě už začínala doléhat nervozita a jistý druh strachu. Pomalu se nám v dáli objevil celý hrad. (je opravdu veliký)

Po docela dlouhé plavbě jsme se konečně dostali k hradu, kde si nás převzal nějaký profesor. Už si ani nevybavuji jména, ale byl tam ještě jeden pán v modrém a nějaký divný páprda s kočkou, ten vypadal poněkud....zvláštně? *šklebící se smajlík*

V dvojřadu, do kterého nás seřadili panovala docela veselá nálada. Připadalo mi, jako bych byla jediná, která pociťuje nervozitu.

Když na mě konečně přišla řada a v kročila jsem do Velké síně, skoro jsem se nemohla pohnout. Ta nervozita a ten strach, bylo to jako temný závoj, přes který není nic vidět. Nevšímala jsem si nikoho, jen té židle a levitujícího klobouku.

Najednou přišla ta chvíle...Chvíle, kdy jsem měla usednout na židli a moudrý klobouk měl říct, kam vlastně patřím. ...Pevně jsem stiskla máminu náušnici a přála si, aby řekl zmijozel. Poté jsem usedla na židli a cítila klobouk na své hlavě. Mnula jsem si ruce.... Byla to snad celá věčnost, ale nekonec to řekl. Řekl "ZMIJOZEL" ...Ten závoj strachu, jako by najednou zmizel a můj svět do slova a do písmene celý zezelenal. Užívala jsem si ten pocit, pocit, kdy na vás všichni koukají a tleskají vám. Chvilku jsem tam tak stála a užívala si svých 5 minut slávy...

Po chvilce už byli všichni zařazeni a konečně přišla řada na jídlo. Ani jsem se nestihla pořádně najíst, jelikož nás už volal prefekt, ať jdeme za ním. Ukázal nám kolej, řekl heslo a poučil o jistých pravidlech... Pak se také dostavila naše vedoucí koleje, nějaká slečna Carrington, která nás ubytovala. Bohužel? / Bohudík? jsem na pokoji sama...

Už jsem opravdu unavená, dnešní den byl dost náročný... Tak zase příště...